Říjen 2015

Zatracený choroby

31. října 2015 v 13:35 | já
Poslední měsíc těhotenství trávím fakt fantasticky. Obě děti mají rýmu, já začínám chrchlat, mladší dítě ještě ke všemu má impetigo - taková hnusná puntíkatá červená vyrážka způsobená stafilokokem nebo streptokokem, vysoce nakažlivá, starší dítě má jen rýmu. Na dceři velmi oceňuji, že si konečně, celkem bez potíží nechá nakapat do nosu bendovky (chvála budiž Bendovi, že je vynašel, jsou nejlepší na světě!) a nosní kapky vůbec. Do toho jsem šíleně unavená, doma bordel, včera aspoň naši pomohli s úklidem letního a podzimního oblečení do peřiňáku (já už do něj nevlezu - minulý týden jsem si musela lupnout analergin, aby mi přestalo šíleně téct z nosu. Takovou alergickou rýmu jsem hodně dlouho neměla - roztoči a prach - moje zhouba). Nejsem schopná dělat cokoliv kromě sezení a koukání. Na dlaních se mi udělaly čtyři červený fleky - že by taky impetigo? Naštěstí se to, aslepoň zatím, nikam nešíří. V pondělí mám jít do porodnice poprvé do poradny a asi by se jim taková choroba vůbec nelíbila. Teď přemýšlím, že vůbec nevím, co dělat. Děti musej v pondělí k doktorovi, protože dochází kapky a mastička na ty pupínky, k tomu bych ráda, aby se někdo podíval na moje puntíky a do toho mám být v 9:50 v Hořovicích. Už aby byla třeba půlka prosince - miminko na světě, já budu zase pohyblivá, budu moct spát na břiše a nebudu chodit v noci na záchod (noční buzení už mě netankuje - až na to chození na záchod, jelikož mě už několik let v noci pořád něco budí, tak jsem zvyklá), taky zmizí alespoň první pochybnosti, jestli je miminko zdravé - letošní nápor chorob byl dost hustej - rotaviry, pátá nemoc, asi 20x hnusná rýma a impetigo - přičemž mě neuklidňuje, že na mě se nic neprojevovalo. A konečně - ti dva starší snad budou už konečně uzdravení.
Nemoci nemají konce. Zvlášť když se máte o děti starat sama, tak je to na hlavu. Tatínka máme pořád v práci, na služebkách či na stavbě. Teda kromě jeho neustálé nepřítomnosti je to ten nejlepší muž na světě, samosebou! Ale kdyby mohl občas ty kapky do nosu aplikovat on a luxovat rýmu jednomu vzpouzejícímu se hadovi a dávat děti do postele, byla bych šťastná jako blecha.
No, pro dnešek takto. Nic veselého, totální depka, pardon. Ale vám přeju krásný víkend. My si víkend užijem, až bude zase hnusně...

Usínání

28. října 2015 v 23:12 | já
Jelikož se blíží chvíle, kdy nás bude o jednoho víc, už pár dní se snažím přesunout našeho mladého pána k jeho starší sestře do pokojíčku. Je to teda za pět minut dvanáct. A zatím to vypadá, že budou v ložnici dvě postýlky...

Když jsem takhle přesouvala dcerku, tak to šlo tak hladce, že jsem tomu ani nemohla věřit. Nejdřív jsem z binečivé místnosti udělala pokojíček, koupila princezní povlečení a malá si tam chodila hrát a já jí zatím aspoň slovně připravovala na to, že tam bude spinkat. Pak jsem se jí jednou zeptala, kde chce po obědě spát, jestli v ložnici nebo v pokojíčku. Vybrala si pokojíček a do ložnice už nechtěla. V noci jsem teda musela chodit držet ruku a pohladit, případně se občas přesunula k nám, tak jsem počkala, až usne a vrátila jí, ale jinak nebyl větší problém (i když tak se mi to jeví asi až dnes, tenkrát mi to tak bezproblémové nepřišlo).

Za to náš milostpán... Je pěkně prosím 22:36 a tatínek mu kreslí traktora a pluh. Nejdřív chodí z pokojíčku do ložnice a zpátky, takže za ním jako magor tahám peřinu, ňuňací deky a dudlík. Pak už rezignuju a ať si dělá, co chce. A když už konečně to vypadá, že zabere - leží, dudlá, poslouchá Vangelise, tak přijde tatínek (přišel po 21. h s naší kočkou - taky velký téma, jednou jí tu rozeberu do šroubku) a je po usínání. "Kočika, hulá! Potěm kočiko, potěm mňauko!" A začne tady rozebírat nákup a podobně. A to ještě, podotýkám, žijeme v letním čase, takže to, že je teď 22:53 znamená, že máme 23:53. A pořád ještě to nevypadá, že usne. Musíme jít všichni najednou, nedá se nic dělat. Včera to pomohlo, ovšem tak, že si vlezl do své staré postýlky v ložnici, no za mého rozčilování, takže ječel, v ječení pokračoval, i když už jsem byla zachumlaná. Vyřešila jsem to tak, že jsem si dala peřinu přes hlavu a přestala ho vnímat.

Tatínek taky jako podpora v usínání moc nefunguje. Jelikož se moc nevidíme, tak si teď hoška užívá a ukazuje mu pilu na cihly a kreslí ty traktory a povídá si s ním. A já nemám to srdce jim rozhovor přerušit. Za prvé je to děsně roztomilý, jak to mrně vysvětluje tatínkovi svou hatmatilkou, jak ta pila funguje, a pak tatínkovi se po synkovi samosebou dost stýská (mrně teď jako olejuje pilu....).

Olej mi připomíná, že náš mladý pán má rád rybí olej. Dostává ho v kapsli, kterou rozžvývá a chce ještě. To mám za odměnu za utrpení s dcerou, která nesní nic. Ani ten výborný jahodový panadol! Natož nějaký antibiotika. Prostě to vyzvrací, pokud se to do ní nacpe násilím. Ale mile mě překvapila letos - nechá si stříknout kapky do nosu :o) To je tak báječné, ani nevíte jak!

Tak pro dnešek končím, jelikož už mám vlastně zítra.
Příště vám popíšu naší kočku.

"Ebudu pinkat, ci akín, ci akín, pinkat ebudu.... Já ci dolů, ci dolů..." (= nebudu spinkat, chci na klín, chci na klín, spinkat nebudu. Já chci dolů, chci dolů.) .... Tak já mu jdu příkladem - na kutě. Dobrou!

Jak to u nás vypadá

22. října 2015 v 23:19 | já
Tak jsem tu. Nějak jsem se nemohla dokopat k napsání prvního článku. Asi bych se měla pro začátek představit: jsem budoucí matka tří dětí. Dvě - téměř pětiletá a dvouletý - spí v jedné posteli v pokojíčku a to třetí se narodí za měsíc. Proto jsem tenhle blog založila, abych se vypsala ze současných i budoucích mateřských traumat a potíží a bojů s dětmi a jejich výchovou, z bojů s babičkami, prádlem, nádobím, drobky a podobně. Taky mi bude sloužit jako deník, abych si za pár měsíců pročetla, co bylo a srovnala to se současným stavem a taky se trochu pobavila, protože třeba v létě už určitě budu mít všechno na háku Mrkající

Třeba uklidním i nějakou případnou čtenářku, nebo taky pobouřím, svým přístupem k různým věcem. Jednou můžu hned začít. Zrovna si píšu s kamarádkou na FB o domácnosti. Popsala jsem jí, jak vypadá náš stůl a podlaha v kuchyni. Tak já to popíšu i vám, abyste mě trochu poznali. Na úvod výčtu musím napsat, že poslední měsíc jsem s úklidem ještě víc na štíru než obvykle, jelikož i přes zatím přibraných pouhých osm kilo si připadám jako ledoborec - sotva si nandám ponožky, natož abych tady lezla po zemi a sbírala binec. Uklidím, až shodím břicho a miminko bude pěkně v postýlce (jo, maluju si to, ale ti dva starší byli úplně pohodová miminka až na malé klíštěcí období, takže snad se to bude opakovat i potřetí).

Tak tedy podlaha - metrová nafukovací ryba (Nenávidím jí!! Brzo jí ubodám špendlíkem), golfky pro panenku, lahvička, balíček kapesníčků, balík plen, na kterém sedí 4 barbíny (prý je to školka), 2 barbíny svalené ze "školky", polštářek (ale běžně se v kuchyni vyskytují i dvě velké peřiny a polštáře a peřinka našeho synátora a já to pak třeba 2x za sebou vracím do postele), autíčka, fleky, nějaký papír (nemám brýle, tak nevidím, co to je), pod židlí je bryndák, kostička od domina.
Stůl - ten je poněkud výživnější - knížka, dudlíky, autíčko, ve kterém sedí kaštan, talíř se zbytkem večeře, kniha, pár časopisů (ty jsou aspoň na straně), kyblíček, plechovka, kámen, poník, čelenka-korunka, omalovánky s poníkama, pravítko, foťák, svíčka pro kamarádku (několik hodin strávených v Ikee s milovanou sestrou je jako týden v lázních!), rozlitá voda - dcera tu utírala panenky po koupeli, obrázky ze školky a nějaké kostičky. A ještě asi nějaké věci za notebookem, ale co oči nevidí, srdce nebolí.

Tak a mě to vůbec netankuje. Pořád je tu místa dost a navíc, předevčírem jsem stůl uklidila a vydrbala, jelikož jsem si potřebovala stříhnout na tričko a co myslíte? Večer to tu vypadalo jako před úklidem - tedy tuna hraček, drobků a fleků. Ptám se: proč to mám uklízet každý den, několikrát denně, když je to boj s větrnými mlýny? Neodpovídejte, odpověď nečekám.

Pro dnešek bych mohla skončit. Ještě můžu dodat, že syn si v pyžámku vlezl do vany se zbytkem vody, a pak brečel, že je "moký, je to moký! Tady taky moký!". Ale hlavně, že usnul v pokojíčku. Teprve třetí den ho zkouším přestěhovat, aby se naše nejmladší mohlo hned nastěhovat do své postýlky.

V.