Secesní dáma

1. srpna 2016 v 11:07 | mutr
Po dlouhé době jsem tu. Asi po 3/4 roce... Nejdřív nebyla energie, pak nebyla slina, pak nebyl čas, byly choroby (= nebyla energie) a když přišla slina, energie i čas (ten vlastně není nikdy, jen se prostě místo úklidu, prádla či čeho, dělá něco naprosto neproduktivního jako třeba psát blog, který nikdo nečte), tak zase nebylo sakra heslo!! A jelikož tady mám jen tři pokusy, a pak se to zablokuje a musím čekat hodinu, nebyla pak zase energie. A překřtila jsem se na "mutr", jelikož to předchozí "já" mi přijde příliš egoistické. (Asi si říkáte, proč jsem si nenechala heslo poslat. Já nevím.... mlíko na mozku. Občas mám dojem, že mateřství snižuje IQ.)

Život se třemi dětmi není tak jednoduchý, zvlášť když tatínek nepřichází aspoň maličko pravidelně domů třeba aspoň v osm večer. Neboť teď po vás nechtějí něco jen dvě děti, ale tři. Říkala jsem si, že to už je jedno, jestli dvě nebo tři, ale moje představa byla dost naivní... Když řvou všichni najednou, tak už většinou dostanu záchvat smíchu a začnu - jenom jako - brečet taky. Což většinou aspoň ty dva starší uklidní :o)
Např. teď jsem smrkala syna (já říkám, že ho vysmrkám, protože mu musím držet kapesník u nosu a povzbuzovat ho, aby hodně foukl - říkáme "jako zedník". To si vymyslel on.), předtím jsem šla pro kapesník, a teď jdu dělat kakao. Takže - pauza "Vono to neleje, uděláme to! Vono to neleje, ale vůbec vůbec. To neleje!! To neleje!!! To oplavdu neleje!! Neleje to! Ne-le-je to! Eeeeeeebbuuuuuu eeeeheeeeee, mamíííí, já chci to otevzít. Eeeheheheeeeeheheheeeee - simultánní přepis synova monologu o otevření mléka.


To je další důvod, proč jsem se k psaní nedostala, ač bych to byla potřebovala pro odreagování. Neustálé odbíhání od jakékoliv načaté činnosti, přičemž tato se protáhne z obvyklých deseti minut i na hodinu a půl. A v noci už nemám energii. Sedím a čumím do počítače a užívám si, že po mně nikdo nic nechce. Proto taky chodím pozdě spát. Děti usínají po - pauza - "Nech ho bejt, nechte se." .... po deváté, někdy po půl desáté -- pauza "Sedni si už na zadek a dopij si to." ... a já potřebuju aspoň dvě hodiny ticha. Přes den ani nepouštím rádio, jelikož ti dva starší vyrábějí tolik zvuků, že rádio by mě už zabilo. To když přijde moje mamka a já třeba někam odběhnu, pustí si rádio Classic (což bylo v bezdětných dobách mé oblíbené rádio, ještě s Radiožurnálem - ráda jsem poseděla u večerního koncertu.) a když přijdu, okamžitě to vypínám. Děsně mě to irituje. Až je mi dobrého rádia líto...

A proč nadpis "secesní dáma"? Nahromadily se tu nějak octomilky, hejno octomilek nebo roj nebo jak se jejich skupina nazývá. Včera si usmyslely, že se vydají hledat cestu ven skrz zavřené okno v dětském pokojíčku. A já si vylezla na skříňku pod oknem a pěkně jsem je prstem až na dvě zamačkala. To je nejefektivnější způsob, jak se jich zbavit. Prostě je vybijete. Sice pohled zvenku na mě, kterak ťupám po okně prstem a soustředěně, možná i s vyplazeným jazykem..., sleduji zblízka sklo, muselo působit dosti bizarně, ale zvítězila jsem!
V kuchyni zůstaly jejich rozumější příbuzné, ty ale jen tak poletovaly nebo posedávaly po kuchyňské lince. Tak jsem si namočila ruce, jen je oklepala, aby zůstaly mokré a jala se vybíjet je tleskáním. A jak jsem tu tak číhala, vybavila jsem si nějaký obraz od Muchy, možná dokonce výjev ze samotné Slovanské epopeje, kterak nějaká dáma - kněžka či kdo, zaujímá stejný postoj jako já - hlavu pozdviženou k nebi, v mém případě k octomilce a ruce vzpíná k nebi, mírně rozpaženy a v lokti pokrčeny (popisuji přesně?). No a to jsem byla já! Taková secesní kněžka. Já ale zabíjela boží bytosti, pitomý octomilky. Zatím mám čtyři, asi patnáct chybí, ale mají to spočítaný :)

PS: Pauzy kurzívou jsou skutečné pauzy ve psaní, kdy mě děti vyrušily. Ale neměla jsem dost rychlé prsty na psaní - pauza - Mami, pustíš nějakou pohádku? přeskočil přeskočil maličko si vyskočil, pustíš nějakou pohádku? Posloucháš mě, mami? Nebo pohádku, jak tam bylo to malý autíčko, co mělo oči, vůbec nemělo nos a kšiltovku a bylo červený a oranžový a mělo jen tři kolečka. Trikša! Napiš tam prostě trikša! rikš trikš rikša trikš rikša.... Napiš tam entika tička tička... Napiš tam tiči... Ale ona píšá! Mami, co to píšeš? Co to píšeš? "Píšu to, co povídáte". Pustíš nám nějakou pohádku? Pustíš nám nějakou pohádku? Můžeš to, prosím, přestat psát a pustit nám nějakou pohádku?
Pokračování načaté věti, asi po pěti minutách - Ale neměla jsem dost rychlé prsty na přepis každé pauzy. Nuže vězte, že těch pauz bylo asi sedm.
A teď, jak text upravuju, jsem si uvědomila, že dcera řekla - to růžové jsou slova dcery, modré synka - "prosím" ve větě "Můžeš to, prosím, přestat psát a pustit nám nějakou pohádku?" Někdy musím spočítat, kolikrát denně se dětí zeptám, jak se říká, když něco chtějí. Když totiž neřeknou prosím, ignoruju je. Dlouho to nevydržím, pak se ptám. Ptám se často.

Příště čau!

PPS: Než jsem text zkontrolovala, opravila a obarvila, následovaly další asi čtyři pauzy. Naštěstí už dcera dosáhne na vypínač, jelikož bych teď musela vstát a jít rozsvítit. Ano, mohla bych synkovi říct, ať si přinese židli, ale bylo by to vysoce neefektivní.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama