Víkend

10. prosince 2017 v 18:56 | mutr
Pořád si tady vlastně stěžuju. Musím tedy napsat, že se vyskytují i momenty, byť tedy jich není zase tolik, které za to všechno stojí - tři prdi leží vedle sebe na koberci, vystrkujou na mě zadky a povídají si, nebo když se na mě všichni sesypou a málem mě porazí na zem , nebo když se objímají, protože se celý den neviděli (školka/škola), nebo když si tuhle holky navzájem masírovaly záda, nebo když si s nejstarší, už školačkou, povídáme cestou ze školy a za náma jde prostřední bratr s malou za ruku a něco jí vykládá a ukazuje a ona pozorně poslouchá a opakuje po něm slova a tak podobně.

Nutno podotknout, že tím, že to píšu, uklidňuju sama sebe a přesvědčuju se, jak je to děsně krásný, přestože tady dva dny v kuse od rána do večera (včera dokonce do veeelmi pozdního večera) někdo kecá, ječí, houká, kváká, brečí, zpívá, hádá se, pouští šílenou hudbu v dětském rádiu a nenechá mi ani chvilku na vydechnutí, ani pět minut ticha (vážně, třeba tomu nevěříte, ale fakt tady není ani pět minut v kuse ticho. Když nemluvěj děti, tak jen proto, že běží pohádka)

Zrovna proběhla pauza vyplněná svlíknutím počůraného dítěte, utřetím louže trochu počůraným tričkem velkého plyšového psa a utřetím dítěte (hadrem k tomuto účelu určeným) a louže. ("Kam se čůrá?" "Notyk." - to jako na nočník. Ale stejně ve většině případů je to na zemi.)

No a jsem tam, kde jsem byla..... Děti prostě pořád něco prováděj. Uklidňuje mě, že z nich jednou bude dospělej člověk, takovej suchar, jako jsem já. A já budu babička, jejich děti si půjčim, a pak jim je zase vrátím a půjdu třeba do kina, nebo do divadla, nebo na koncert, nebo na procházku, nebo na návštěvu, nebo si něco přečtu.

Když jsem u čtení - už neumím číst! Když byla naše nejstarší miminko v kočárku, poctivě jsem chodila ven dopoledne i odpoledne, vzala jsem to jednou za měsíc kolem knihovny, půjčila si knihy a na vycházkách četla. Když jsem byla už trochu víc těhotná se synkem, tak jsem už knihovnu nezaplatila na další rok, protože jsem zcela správně předpokládala, že už si moc nepočtu. Teď jsem na tom tak, že pokud se pokouším něco číst, přečtu si odstavec a zjistím, že vůbec nevím, co čtu. Myšlenky mi lítají někde nevím, kde, odstavec si předčtu ještě třikrát, a pak to vzdám. Abych úplně nezblbla, odebírám časopis Živá historie - to ještě jakž takž zvládám. Články, které jsou na dvě dvoustrany, mi dělají trochu problém, neb je čtu třeba čtyři dny, ale jelikož si to musím číst několikrát, abych vždy zjistila, kde jsem přestala číst, aspoň si pamatuju, o čem to je.

A také se dnes přihodilo jedno smrtelné zranění - dyafankumpa ukousla kus palce nejstaršímu dítěti! Dítě stříhalo, až se střihlo do palce tak, že si tam udělalo dírku. Dyafankumpa je tvor neznámého vzezření, původu a vlastnostní, ví se o ní jen to, že dětem kouše prsty. (Když byly dceři tři roky, škrábla se do prstu, trochu jí tekla krev a ona hystericky řvala, že jí dyafankumpa ukousla kus prstu. Ošetřena byla až po té, co jsem začla po záchvatu smíchu opět dýchat.)

Všem přeju klidný, ničím nerušený večer!

(Zrovna syn volá do roury, na které je omotaná koženka: jsem beran, bééé, já řvu jako beran, jupííííííí! Jupííííííiiiááááááá .. a do toho mi ... ty stará plechovko... jako do orela... oboboďo juhúúúúú!! Bum bum bimbimbim monstr ábr dábr chňápr monstr... u u uuuuuu uuu uf.... kukuuuč kukuč kukuč nemáti ahoooj ahoooj ahoooj ahoooj ahoooj ..... utrhý salát zase jako včas. utroubí salát zase jako včas.. utroubí salát zase jako čas.... utroubí se čas... utroubí se všechno čas čas ... píp pí pipipi pííp... děkujííí děkujííí děěkujíí nervo.. jsi jako narkorka holka.....

Přepis synova monologu Smějící se Jo, tohle jsou taky skvělý momenty!

A průšvih - zbláznil se nám počítač. Jdu to řešit. Nastal okamžik, kdy musím dceru naučit pracovat s počítačem.. Tak konečně pa.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama